OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stromy dnes obalil silný nános námrazy a sněhu, chodníky pokryl perleťový koberec a ačkoliv se setmělo, krajina zářila svým vlastním bílým světlem. Z plzeňského podzemí se do Divadla pod Lampou začaly stahovat zástupy ve smutečních šatech, neboť toto místo dnes mělo roztát a vytvořit malou oázu sytých temných barev ve městě, které zaplavila bílá vlna. Po půlročním cyklu mělo pod světlem Lampy vykvést gotické kvítí nesoucí název Calathea...
Lampa pohasla něco po deváté hodině a podium zahalil dým, ve kterém se zjevilo pět bizarních postav. První se tento chladný večer měli představit plzeňští psychedelic doomoví vládci podzemních duší Strangemind. Hudba žánrově se pohybující a v častých chvílích překračující hranice trojúhelníku Anathema, Faith No More a Perfect Circle, s příjemným temně zastřeným sametovým vokálem Bronislavy Blackie, mě jako vždy strhla do propasti světa podivínských myšlenek. Skupina hraje v obsazení kytara, bicí, basa, klávesy a zpěv, o který se nerovným dílem dělí Broňa a zakládající člen a kytarista Milan. Po intru, během kterého se rozpustil mlžný opar a my mohli konečně pohlédnout na pomalované tváře postav na podiu, zazněly první tóny skladby Crystal Statue. Při plném světle mě obzvláště zaujal velmi slušivý kostým zpěvačky Broni, která ten večer zářila jasně rudým světlem. Následovala trochu therapyovská Piercing Groan, aby se pak celý set zklidnil kolosálním desetiminutovým opusem Captives Of Mind, který kapelu provází již od jejích počátků v roce 1999. Mohli jsme si poslechnout i novou píseň z psychedelické dílny nazvanou Liberation. Vystoupení jako vždy ukončilo rekviem za zemřelého přítele I Am Falling Asleep. Doufám, že i širší veřejnost se brzy dočká CD s názvem Blind Vision, které je již sice na světě, ale stále ještě není hotova jeho grafická podoba.
Druhou z tria kapel hrající ten večer byla poněkud dynamičtější banda In Motion s charismatickou a přitažlivou zpěvačkou LuLu v čele, jejíž hlas zraje jak víno. Kapela, ačkoliv v aktuálním složení nepůsobí nikterak dlouho, má na svém kontě již řadu dílčích úspěchů. Ať již jde o úspěch na Rock Made In Gambrinus, účnikování na Rock For People, druhé místo na hudebním klání Múza či třetí místo na soutěžním festu v Dobříši 2002. Základy skupiny stojí dávno v minulosti u death-doomových Sickwith. Dnes ve skupině sice zůstala část doomu, ale čím dál tím více ji nahrazují prvky, které sama skupina označuje jako nu-rockové. Takže jsme si například mohli poslechnouti zdařilou cover verzi Deep od Anathemy, tak i skladby guanoapesovského ražení. U mikrofonu se prosazuje stále častěji i kytarista Prší, někdejší člen Sickwith, jen jeho murmur nahradil v dnešní době lépe se prodávající rapem nasáklý sekaný zpěv. Prší ten večer překvapil novou rohatou tvarově zajímavou kreací na své bradě a LuLu jako vždy předvedla, že pohyb na podiu jí není cizí, stejně jako předvádění svých tělesných předností. Celý set, jak se u In Motion v Lampě stalo téměř tradicí, provázely zvukové problémy, tentokráte to byl na krátký čas hluchý mikrofon. Počátek patřil skladbám Moody Moon, Shock, ale dostalo se i moji oblíbenou orientálně laděnou Cul-de-sac, s brilantní a nápaditou basovou linkou. Závěr patřil písní Embryo a dvěma přídavkům.
Třetí se konečně objevila na podiu Calathea. Nemohly chybět samozřejmě černě nalakované nehty, namalované oči a jiné téměř dokonalou a profesionální image gotiků dotvářející atributy. Calathea vznikla v roce 1999 a od té doby si již u nás vydobyla určité postavení. Ať již je to účast na RED BLACK tours, roli hosta při koncertu HIM v České republice či nabídku na největší festival příbuzných gotických žánrů v Evropě, který se jmenuje Wave Gothic Treffen 2003 a odehrává se v Německém Leipzig. V současné době Calathea nahrává čtyřskladbové demo, které by mělo být plně česky otextované.
Na podiu se tedy objevil tradiční "létající" koberec basového kytaristy Ondry, v pozadí obrovská plachta s nápisem Calathea a mohlo se začít hrát. Nenásilná až křehká gotická rocková hudba HIMovského střihu působí na koncertech důvěryhodněji nežli dříve zmiňovaná star. Co si dovolím hned zpočátku vytknout, je zpěv. U anglických písniček jsem si povšiml hodně neanglického akcentu a stále mi v barvě hlasu chybí nějaký výraz. Možná i díky poměrně monotónním pěveckým linkám se mi zdají mnohé písničky vzájemně hodně podobné. Jinak bylo ale vše téměř dokonalé a musím uznat, že Calathea je ve svém oboru špičkou u nás. Na počátku jsme si mohli poslechnout Close To No One a jednu z novějších písní s českým textem, jež nesla název Obrazy marných přání. Calathea samozřejmě nevynechala ani titulní píseň ze stejnojmenného alba Wish Thinking. Bohužel s přibývajícím časem lidí stále ubývalo, takže se skupina rozhodla pro zkrácení svého hudebního vystoupení.
Snad jen atmosféra v publiku mně ten večer přišla nějak unylá, ačkoliv lidí pod Lampou bylo poměrně dost. Málokdo se nechal hudbou strhnout k nějakému pohybu, i když výjimky se tu a tam našly.
Fotky převzaty s laskavým svolením autora z www.vplzni.cz
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.